The Prisoner (1967): Co když tajný agent skončí?

V šedesátých letech televizi vládly špionážní seriály a jedním z prvních byl seriál Danger Man. Hlavní roli agenta Johna Draka zde zhostil Patrick McGoohan. Jeho postava byla tak populární, že mu byla nabídnuta Jamese Bonda. Tu ale McGoohan odmítl, jelikož se mu nelíbila sukničkářská povaha agenta 007. McGoohan si svoji popularitu rozhodl realizovat jinde. V roce 1966 začal pracovat na projektu, který ho následně i proslavil, tím projektem byl seriál The Prisoner. 

Nápad vzešel z jednoduché premisy, co se stane s tajným agentem, když rezignuje?  Právě tímto momentem seriál začíná. Jenže než stačí odjet pryč, je lapen a probudí se v tajuplné vesnici. Místo jmen tu všichni mají čísla, podle předem dané hierarchie. Nejvyšší představitel vesnice má číslo dvě. Náš hrdina má číslo šest. Kdo je tajuplné číslo jedna záhadou až do úplného konce. Děj jednotlivých epizod pak relativně opakuje podobné schéma, číslo dvě (téměř pokaždé hraný jiným hercem), se snaží zjistit, proč číslo 6 rezignoval. Ten se naopak snaží ze svého vězení uprchnout.

Seriál se natáčel ve velškém Portmerionu, rekreačním komplexu, který vypadá, že se nachází kdesi ve Středozemním moři. To sice dodalo seriálu další tajemství, ale také stálo za navýšením rozpočtu. Ve své době se totiž jednalo o jeden z nejdražších televizních seriálů. V době svého vysílání však seriál oproti tomu tak úspěšný nebyl. Dalo by se říct, že byl svým způsobem i propadák. To také vedlo k tomu, že z původně zamýšlených dvou sérií o 13 dílech nakonec vznikla jedna 17 epizod dlouhá ukončená série. Teprve roky nabyl svůj kultovní status.

Hlavní důvod, proč tento seriál tak uspěl oproti jiným svým souputníkům, je především jeho pojetí. Bizarní futuristická Vesnice, kde se seriál odehrává, obří balón, který brání všem utéct a nadčasové myšlenky, které McGoohan do jednotlivých epizod otiskl. Motiv individuality a svobody jedince. Následování svých cílů. Šestka bojuje za hodnoty, kterým věří a nikdy je neporuší. To vše zabalené ve velice atraktivních zápletkách. Ano, jedná se o šedesáté roky, takže některé vědeckofantastické představy mohou být už dnes maličko naivní a překonané, přesto to stále ničemu nebrání tomu, aby si i současný divák seriál naplno užil.

McGoohanův seriál je klenotem, který se určitě vyplatí vidět.

Kladmanův dodatek:  Tenhle seriál je moje srdcovka. Když jsem jej viděl poprvé, naprosto mě dostal svými nápady a jinotaji. O vyznění finále jsem pak přečetl hromadu teorií. To se mi předtím u žádného takové seriálu nestalo a stále se k němu rád vracím.

V paprscích slunce (В лучах солнца, 2015): Cesta do světa bez emocí

V paprscích slunce je zcela výjimečný exkurz do Korejské lidově demokratické republiky. Vitalyji Manskému se zde podařilo natočit záběry, které ukazují, zvracenost komunistických ideí spojených s kultem osobnosti vyhraněných do extrému. Lidé bez názoru a skutečných emocí tu brázdí ulicemi. Nejsou jednotlivci, nýbrž masou. Masou živých těl, která je dle potřeby použita pro účely státu. 
Dokument se zaměřuje na holčičku Zin-mi a její rodinu. V očích severokorejských producentů má zastupovat typickou rodinu, žijící na základech myšlenek čučche, hlavní ideologie v severní Korei. Jenže, zatímco stranická produkce aranžovala záběry pro nejdokonalejší záběry ze života Korejců, autoři snímku stále natáčeli. Z pořadu se náhle stává téměř absurdní komedie, když vidíme, jak dvojice severokorejců udává pokyny, co a jak mají jednotliví protagonisté dělat. Jedním z vrcholů je kupříkladu scéna, kdy otec sledované rodiny, zaměstnáním novinář, je pro potřeby natáčení "povýšen" na inženýra v továrně. Musí vyřešit problém, kterému vůbec nerozumí a v závěru dne se ještě stane zaměstnancem měsíce. A podobných momentů ruský tým natočil bezpočet.

To zároveň může být jediný neduh programu. Sterilita režimu nepřináší příliš nového a po chvíli se záběry začnou notně opakovat. Vidíme jak průvodci udávají pokyny "hercům", sérii pokusů o natočení záběru. Ideologicky dokonalý výsledek jejich snažení.
Hlavní protagonisté také interagují jen v momentech, kdy kamera jede. Jsou šťastní na povel, mají názory na povel. Občas, v některých chvílích, kdy netušili, že byli zabíráni, je možnost vyčíst frustraci a zoufalství s tím co je čeká. Nikdo ji samozřejmě nemůže říct naplno, ale výrazy jsou často jednoznačné. Vrcholem je pak závěrečná scéna, kdy se malé Zim-ni ptají, aby si vzpomněla na nějaký moment, kdy měla radost. Po chvíli naléhání začne citovat ideologický text. Právě na ní a na ostatních dětech je vidět největší hrůznost celého režimu. V dětech není probouzena možnost samostatnost či snaha o vlastní myšlení a jen slepě opakují "skutečnosti" ze života Kimů.

Občas je až "ohromující" vidět, jaké záběry se podařilo Manskému a jeho týmu dostat za hranice jednoho z neuzavřenějších režimů světa. Záběry jsou čisté. Nejde o nějakou tajnou rozklepanou kameru pod kabátem. Zároveň je to však možná naposledy, co máme takovou možnost vidět. Podruhé se určitě režim takto "oblafnout" nedá a to ani při současných snahách otevřít se více  světu. 

Hodnocení: 70 %

Kladmannův dodatek: KLDR a její podivný svět mě neskutečně fascinuje, takže na tento dokument jsem měl políčeno už docela dlouho. Bylo to jako sledovat program o cestování časem. Zhmotnění skutečností, které prošli východní Evropou už tak o dobrých sedmdesát let dříve. To, že tahle poslední výspa stalinismu v dnešním světě stále přežívá, je zřejmě jen další smutnou vizitkou dnešní doby. 

The Strange World of Gurney Slade (1960): anti-sitcom

V roce 1960 se na britské stanici ITV objevil pořad, který by se rozhodně dal označit za velice unikátní. V době, kdy televizi vládly sitcomy točené v levných kulisách a s umělým smíchem, šel jeden pořad úplně jiným směrem a snad tedy zcela zákonitě musel u mainstreamového diváctva propadnout. Tímto pořadem byl The Strange World of Gurney Slade.  

Na počátku se s hlavním hrdinou ocitneme uprostřed dobového sitcomu, jenže náš hrdina jak se zdá už má dost laciných vtípků a karikatur okolo něj a tak mlčky opustí celou scénu. Projde okolo režiséra a celého štábu ven ulici. A právě tímto prolomením čtvrté stěny příběh teprve začíná. Scéna samotná je působivá, jelikož divák v ní cítí, jak se postupně hroutí zaběhlý stav věcí. Náhle vidíme, že ty hrozně umělé kulisy byly skutečně jen kulisami. Všechno je lež. A co víc, seriál s touto myšlenkou bude pracovat ještě mnohem dál. 

Hlavní nápad pro tento pořad pochází z hlavy herce a hudebníka Anthony Newleyho (poslechněte si jeho verzi Goldfingera), který si zahrál i hlavní úlohu Gurneyho Slada. Scénáři pak pořad opatřili Dick Hills a Sid Green. Jedná se o skutečnou definici něčeho, co by se dalo naznat jako anti-sitcom. Seriál opouští zaběhlé zvyklosti a místo toho se dostáváme až do snového světa hlavní postavy. Ten celým pořadem zpochybňuje, zda-li je vůbec vhodnou postavou pro takový druh pořadu a podobných "meta" momentů je v celém seriálu mnohem víc. Hlavní hrdina mluví se zvířaty či je souzen za to, že řekl špatný vtip. Za vrchol pak osobně považuji závěrečný díl, kde vedlejší postavy mají strach o svoji vlastní existenci poté, co seriál skončí. 

Samozřejmě, ne všechno je musí nutně sedět. Je to stále pořád, který vznikl již téměř před sedmdesáti lety. Občas se objeví takové ty dobové vtípky s otravnou hudbou na pozadí, které občas dokáží scénu trochu pokazit. Ale jako celek to stále funguje a po každém díle budete chtít vidět další. Bohužel, jich je jenom šest. I tak to ale stačí k tomu, aby se vám chytlavá úvodní znělka dostatečně vpila do hlavy natolik, že budete mít náladu si to pustit celé znovu. 

Je zřejmé, že tenhle seriál ocení spíše ti, kteří mají rádi tento druh "meta-humoru" či podivných dobových experimentů. Pokud tohle splňujete, tak neváhejte ani minutu. Toto je určitě ten klenot televize, po kterém jste již dlouho pátrali.

Hodnocení: 90 %

Kladmannův dodatek: Jak jsem se k tomuto pořadu dostal já? V jedné diskuzi o seriálu The Prisoner si jeden člověk nemohl vzpomenout, jak se jmenuje jeden seriál a jen si matně pamatoval jisté scény. Šlo právě o The Strange World of Gurney Slade. A byl to perfektní tip.  A tak úvodní znělka je báječná! 

Joheunnom nabbeunnom isanghannom (Hodný, zlý a divný, 2008) - Jihokorejská pocta Leonemu

Příběh sleduje tři muže při jejich honbě za mapou, která ukazuje místo, kde se skrývá velký poklad. Jejich cesty se kříží a mrtví přibývají.

Film jihokorejského režiséra Jee-woon Kima je jedním z těch, kde se nabízí otázka, jak je někdy úzká hranice mezi poctou a prachsprostým vykrádáním. U Hodný, zlý a divný jsem měl pocit, že se nacházíme někde na půli cesty.

Počínaje názvem, jednotlivými scénami, příběhem, dostáváme totiž korejskou verzi Hodného, zlého a ošklivého režiséra Sergia Leoneho. Právě některé doslovné citace některých scén působí místy až trochu nuceně. Což je trochu škoda, jelikož to pak často nefunguje jak by mělo. Například závěrečný truel postrádá tu správnou atmosféru, kterou pak ani nezachrání relativně překvapivý zvrat.

Na druhou stranu "westernové" Mandžusko má něco do sebe a stejně jako třeba u thajského Tears of the Black Tiger, je zajímavé sledovat, jak se mísí westernové stereotypy s výraznými asijskými prvky a mentalitou. Právě proto není třeba radno čekat pomalý film, ale spíše místy až přepálenou akční jízdu. V těch momentech je film obvykle nejoriginálnější a nejzábavnější. Pomyslným vrcholem je pak působivě natočený přejezd přes poušť, kde se postupně předjíždí armáda, pistolníci a samozřejmě hlavní hrdinové.

Celý film však samozřejmě stojí na ústředním triu, které však nemusí nutně všem sednout. Hlavně postava "divného" je v některých momentech spíše otravná a občas v jeho případě komediální složka filmu moc nepomáhá. Zlý je zlý a obvykle se na takových postavách nedá moc co pokazit, ale stejně jako hodnému jim pro některé momentech chybí ono potřebné charisma.

I přes tyto výtky však Hodný, zlý a divný rozhodně není špatným filmem. Jako akční blockbuster s komediálními prvky funguje naprosto skvěle a v porovnání se zatuchlými generickými filmy aktuální hollywoodské produkce je stále tak o dvě třídy větší zábavou.

Hodnocení: 70 %

Kladmannův dodatek: Musím se přiznat, že jsem v poslední době propadl asijským blockbusterům, tudíž vidět tento film byla spíš povinnost. 

Hua yang nian hua (Stvořeni pro lásku, 2000): Krása kinematografie ve 100 minutách

Do hongkongského domu v šedesátých letech, se nastěhují souběžně novinář Chow se svojí ženou a sekretářka Li-zhen s manželem. Zatímco Chow s  Li-zhen pracují v HG, jejich protějšky jezdí na zahraniční cesty. Vše se zkomplikuje zjištění, že jejich zákonní partneři mezi sebou mají zřejmě poměr.

Jak je pro filmy Kar-wai Wonga typické, i tady  není radno čekat komplikovaný příběh, nýbrž rozplývání se nad krásou jednotlivých záběrů. A že je jich skutečně hodně. Sálodlouhé obrazy mrtvě prázdné ulice, všudypřítomný cigaretový kouř, široká škála pohledů na květované šaty hlavní hrdinky. Hra barev a stínů ve své nejhezčí podobě, doplněné nádhernou hudbou. Hong Kong šedesátých let, podobně jako ve starším Ah fei zing zyun (Days of Being Wild), tu má svoji vlastní atmosféru a je možné, že si ho už nebude chtít ani představit jinak.

Atmosféra by však plně nefungovala nebýt skvělého obsazení. Opět jsou tu Wongovi herecká stálice Tony Leung Chiu-wai a Maggie Cheung, asijské hvězdy nejvyššího formátu, tudíž není třeba se o herecké výkony obávat. Dialogy, které mezi sebou postavy vedou jsou klidné a pomalé. Je ovšem až fascinující, jakým způsobem dokáží přikovat k obrazovce, i když v podstatě řeší sebevětší hloupost.

Snad až ke konci film začíná maličko ztrácet na své působivosti, jelikož děj možná trochu rychle skáče v čase, čímž přebije ten relativně netuctový konec, který snímek nabízí.

Pokud vám sedí vizuálně překrásné a pomalu plynoucí konverzační příběhy, které ale zároveň vcelku originálně pojímají tradiční klišé, pak je Stvořeni pro lásku film právě pro vás. V opačném případě se tomu asi obloukem vyhněte, jelikož je možné, že se ukoušete nudou. Mě se to ale rozhodně nestalo. 

Hodnocení: 85 %

Kladmannův dodatek: První film režiséra Kar-wai Wonga, který jsem měl možnost vidět, byl snímek Chungking express. Ten zaujal svým, místy až snovým zobrazením moderního Hong Kongu. Okouzlen jsem se rozhodl pustit i do dalších filmů. Padlí andělé, Days of Being Wild, Stvořeni pro lásku. Zatím všechno stálo za to. 

Don't Hug Me I'm Scared (2011-2016): Muppeti pro silný žaludek

Don't Hug Me I'm Scared je série šesti krátkých příběhů z dílny Becky Sloanové a Josepha Pellinga. Na první pohled by mohla tato minisérie zmást svým vzhledem, jelikož působí jako něco, co vypadlo ze Sesame Street nebo Muppetů. Hlavními hrdiny jsou totiž dvojice loutek a jedna zamaskovaná osoba. Tato trojice se honosí pouze fanouškovskými jmény, podle jejich výrazných specifik. Ta jsou Red Guy (Červený), Yellow Guy (Žlutý) a Duck (Kachna, i když mně spíš připomíná kosa). Po vzoru dětských naučných pořadů se také tato trojice v každé části učí něco nového, a to obvykle od nejpovolanějších. V šesti částech se tak dozvíme od zápisníku něco o kreativitě, od hodin o čase, od motýla o lásce, od počítače o technice, od potravin o zdravém stravování a od lamp o snech. Jenže, to co se zprvu zdá jako veselý pořad pro nejmenší s písničkou, se v závěru obrátí spíše v Gore horor. A právě toto dělá z DHMIS opravdu originální podívanou. 

Čím se však ještě podle mého tahle podívaná směle vyvyšuje nad běžnou produkci je způsob, jakým si tvůrci hrají s divákem. V každé části totiž dostáváme náznaky toho, co se vlastně děje za celou touto barevnou šíleností (každý díl je 19. června, téměř v každé epizodě se objevuje postava otce Yellow Guye - Roye,...). Nečekejte však hromadu přímých odpovědí. Příběh si stejně nakonec musí divák tak nějak vyložit sám (nebo nasledovat kvanta konspiračních teorií). 
Tuto tajuplnost si tvůrci zachovají až do finálové šesté epizody, která sice něco málo odhalí, ale zase o tolik moudřejší člověk nebude. Právě tento přístup mi přijde rozhodně svěží, a dělá ze sledování DHMIS něco víc, než jen tupou zábavu. 

K tomu ještě třeba přičíst celé zpracování. Pořad byl částečně financován přes Kickstarter, ale celé to je působí vizuálně naprosto famózně. Společně s hudbou, a tím nemyslím jen chytlavé písničky "trýznitelů" hlavních postav, to pak doplňuje působivý zážitek ze sledování. 

Don't Hug Me I'm Scared je jedním z těch důkazů, že zdání může klamat. Pod zprvu zářivou maskou infantility se totiž ukrývá důmyslně vyprávěný příběh o třech postavách, které se jen snaží pochopit, co se kolem nich děje. A to vše je uděláno neskutečně svěžím a neotřelým způsobem, jenž rozhodně stojí za vidění

Hodnocení: 90 %

Kladmannův dodatek: Tento pořad mi představil známý. Chvíli jsem sledoval, relativně si i prozpěvoval chytlavou písničku,... Ke konci jsem byl pak neskutečně mile překvapený. Další díly následovaly už skoro bez rozmýšlení.

oficiální youtube kanál: odkaz

Devět kruhů pekla (1987): Rudí Khmerové a českoslovenští lékaři

Příběh československého lékaře Tomáše (Milan Kňažko), který se vrací po konci režimu Rudých Khmérů do Kambodže, aby zde pátral po své manželce.

Hraných filmů, které by se zaobíraly obdobím Rudých Khmerů, není všeobecně tolik, a snad o to větším překvapením pro mě byla tato spolupráce československých a kambodžských filmařů v režii Milan Muchny. Vznikl tak film s neobyčejnou atmosférou, jelikož na rozdíl třeba od mnohem slavnějšího Killing Fields, českoslovenští filmaři natáčeli na původních místech. Vylidněná města, hromady lebek, to vše dodalo velice hutnou atmosféru. 

Osobně si myslím, že jedním z důvodů, proč tato událost není tak filmována je její specifikum. Většina cizinců totiž při převzetí moci Khmery byla nucena opustit zemi, tudíž většina adaptací pak hledá nějaký způsob, jak do filmu dostat „ty svoje herce“. I tu je to uděláno kličkou v podobě lásky mezi lékařem a místní tanečnicí , jejíž osudy následně sledujeme. 

Jedním z příjemných překvapení filmu, kromě již zmíněné atmosféry, byly i další detaily, které jakoby navrátili zem o deset let do minulosti (natáčelo se v roce 1987). Osobně jsem se bál, že celý snímek bude působit dost levně, ale opak byl pravdou. Vojenská technika, úžasné davové scény. Všechno působilo skutečně věrohodně. 

Co však kazilo dojem, byl dabing. Především v momentech, kdy Kambodžané „mluvili česky“, ale také i v případě slovenských herců (kromě Lasicy), kteří z nějakého důvodu museli mluvit také ryzí češtinou. 

Po stránce příběhu je Devět kruhů pekla relativně banální příběh o lásce rozdělené genocidou. Ovšem i přes poměrně otravný dabing, má atmosféru, která rozhodně vtáhne do děje. Pro mě osobně snad i trochu zajímavější než zmiňované Killing Fields.  

Hodnocení: 80 %

Kladmannův dodatek: Po dosledování filmu Killing Fields jsem měl náladu se podívat na něco podobného. S překvapením jsem zjistil, že takový film nemusím hledat nikde daleko, ale přímo ve vodách česko(slovenské) produkce.

De grønne slagtere (Řezníci, 2003) - Dánská komedie

Svend (Mads Mikkelsen) a Bjarne (Nikolaj Lie Kaas) jsou dva řezníci v malém dánském městečku. Jednoho dne začnou mít plné zuby svého šéfa a rozhodnou se otevřít si vlastní řeznický krámek. Z počátku se jim zákazníci nehrnou, vše se ale změní ve chvíli, kdy Svend omylem zabije elektrikáře a v návalu zlosti jeho maso nabídne zákazníkovi. Právě tahle nová chuť způsobí, že se jim dveře krámu už netrhnou.

Stejně jako další film Anderse Thomase Jensena - Adamova jablka (Adams æbler), je i tento snímek zajímavou směsicí bizarního dramatu a pořádně černého humoru. Právě tento styl může způsobit, že se nebude jednat film pro každého. Alespoň já osobně jsem měl opět chvíli problém se vůbec naladit na ten velice svojský způsob humoru, ale jakmile jsem se do něj dostal, začala opravdu královská zábava. A stejně jako u již zmiňovaných Jablek, i zde to fungovalo díky skvělému výběru skutečně originálních a zajímavých postaviček.

Samozřejmě, nejvíce zaujme opět Mikkelsen. Jeho podivín Svend tu je postavou, která by zřejmě v kterémkoli jiném snímku, byla prezentována jako děsivý masový vrah. Tady je vám v podstatě i po celou dobu sympatický, a to i v momentech, kdy za svými oběťmi zavírá dveře mrazáku. Životem zničený Kaasův Bjarne ho pak skvěle doplňuje a jeho "rodinná linka" s nemocným bratrem a budování nového vztahu jsou podány tak, že zbytečně neruší. Ačkoliv na základě závěrečné pointy je jasné, že to byla víceméně jen nástavba na to, aby měl příběh nějakých těch 90 minut.

Řeznící jsou komedií, pokud vůbec jsou komedií, která asi není pro každého. Pokud si nelibujete v onom cynickém humoru, jaký předváděla třeba britská série The League of Gentlemen, tak může podle mého názoru tento film směle vynechat. V opačném případě by to mohl být film právě pro vás. 

Hodnocení: 75 %

Kladmannův dodatek: Po zhlédnutí Adamových jablek, které mi celkem sedly do mého současného rozpoložení, jsem dostal náladu na něco podobného. O dva roky starší snímek stejného režiséra splňoval všechna kritéria a naplno zabavil. Tomuto zvláštnímu dánskému humoru začínám pomalu ale jistě přicházet na chuť.